Welcome on allies

Jak se na správnou datadiskovou recenzi sluší a patří, měl bych se něco málo rozepsat o původním titulu. Jenže v případě F.E.A.R. je to naprosto zbytečné. Vždyť dle hlasování čtenářů Tiscali Games byl F.E.A.R. druhou nejlepší hrou roku 2005, hned po San Andreas, a zároveň druhou nejlepší FPS. V očích redaktorů byl dokonce nejlepší FPS vůbec. Bylo proto jen otázkou času, kdy dojde na pokračování nebo alespoň datadisk. Druhá jmenovaná možnost se na pultech obchodů zhmotňuje právě v těchto týdnech. Krev na triku tentokrát nemá samotný Monolith, ale dle vydavatele nadějný tým TimeGate Studios (RTS Kohan), který se snaží rozlousknout opravdu tvrdý oříšek. A vy se vzápětí dozvíte, zda se z jeho útrob vyvalí čerství závan vynikající hratelnosti nebo jen tlivý smrad shnilého parazita.

• Nepříběh
Už díky tomu, že ke svému spuštění Extraction Point vyžaduje původní hru, nemá cenu se vyhýbat nutným srovnáním. Jako první přichází na řadu příběh nepříběh. Už před rokem jsem byl lehce zmaten, co nám to chtěl scénárista vlastně říct a letos je můj zmatečný pocit ještě silnější. Možná je problém ve mně a zbytečně hledám složitosti tam, kde nejsou. Tam, kde jsme se minule snažili z náznaků složit jakousi mozaiku o tom, co a proč se stalo, zde už neskládáme vůbec nic. Autoři se sice snaží za načančanou zástěrku tajuplných proslovů dávno mrtvých postav skrýt naprostou absenci smysluplného příběhu, ale to jim bohužel nevyšlo.

   
Od začátku do konce slyšíte věty ve smyslu: „Zabij, zabij je všechny“, „Nenech ji zemřít“ a tak dále, ale nikdo vám není schopen vysvětlit, co se ve skutečnosti děje. Proč je celé město prázdné, jak to, že se vrátil Paxton Fettel, proč vám najednou Alma pomáhá. Můžete se po tom pídit, dělit se na diskusních fórech o vaše postřehy a tak dále, ale jisté je jen to, že v další misi vám autoři opět nic nevysvětlí a naopak přilijí olej do ohně. Celkově je příběh slabým odvarem původního a spíš se veze setrvačností, než aby něco podstatného nebo originálního přidával. Nakonec jde jen o to dostat se z místa havárie vrtulníku na místo, odkud vás jiná helikoptéra zachrání.

• Neatmosféra
Nejpůsobivější byla na F.E.A.R. atmosféra. Ta se zde vrací v příbuzné podobě, jen radikálně zředěná. Čeho jsem se bál před rokem, to mi teď přijde nudné. Jakoby se tvůrci báli do hry přidat cokoliv novátorského nebo měli příkaz do ničeho moc nezasahovat. Tak či onak tím trpí nejvíce právě atmosféra. Zase jsem hrál za tmy, ale tentokrát se už stísněné pocity nedostavily. Naprosto stejné strašící pasti jsou předem tak evidentní, že je jejich přítomnost až trapná.

Pocit ohrožení párkrát probleskne v pozdějších fázích hry. To když si na vás brousí zuby jedna z nových příšer, průhledný démon. Jeho vizáž a zvukový projev je povedený a od momentu, kdy ho někde za polovičkou hry potkáte, budete mít nervy našponované, protože shledání s ním je opravdu nepříjemné. Ale opět je evidentní, kdy na něj narazíte, protože se vyskytuje jen v místnostech od podlahy ke stropu pokrytých krví.


Na rozmělnění atmosféry má lví podíl totálně úchylný design úrovní. Nechci vyčítat autorům, že je hra striktně lineární, takový F.E.A.R. vždy byl a i díky tomu se stal populární. Jenže to, co předvedli návrháři datadisku, přesahuje všechny meze. Chodby jsou postavené do nesmyslných propletenců, které ani trochu nepřipomínají reálné budovy. Skoro to vypadá, jako by někdo chtěl do každé úrovně nacpat co nejvíce chodeb a vůbec si nelámal hlavu nad jejich uspořádáním. Omezilo se tím sice nahrávání mezi levely, ale hráč je nucen procházet kilometry prázdných tunelů, místností a větracích šachet.
 
Podobný problém jsem měl už v základní hře, ale zde je doveden do naprosté degenerované dokonalosti. Tady už se nedá hovořit o střílečce, ale chodičce. Jsou sice světlejší okamžiky, jako nemocnice nebo úvodní přestřelky v kostele a katakombách pod ním, ale ty jsou přebity nudným prolézáním nekonečných skladišť, kanceláří nebo stanic metra a tunelů mezi nimi.

• Nenovinky
Kladně musím zhodnotit nové zbraně a nepřátele. Obou sice není moc, ale vždy se jedná o vynikající kousky. Neviditelného démona jsem už zmínil a tak se rovnou vrhněme na zbraně. Nejdříve jde o osobní automatické kulometné věžičky, které dělají kupodivu nepřátelům pořádný problém. Na jedno použití dokáží zničit i pětici vojáků. Pravda je, že se s nimi setkáte i z druhé strany a jsou příjemné jako rozpálená jehla za nehtem. Druhou novinkou ve výbavě je laserová puška, něco na způsob Lightning Gun z Quake série, s níž je také radost porcovat. Do rukou se vám dostane i super těžký kulomet, který je sice extrémně nepřesný, ale jeho palebná síle je tak obrovská, že se s ním budete neradi loučit.


  Co se hratelnosti týče, inspirovali se autoři trochu poslední instancí Half-Life a na pár minut se s vámi do boje vydává soukmenovec. Škoda, že v porovnání s Alyx jde o trapnou snahu a možná by bylo lepší tuhle pasáž úplně zahodit. Druhou jakoby výpůjčkou z „půlživota“ jsou nekonečná putování klimatizací. O něco zábavnější jsou momenty, kdy jste uzavřeni na jednom místě a po určitou dobu se musíte bránit ve vlnách útočícím vojákům.

Hratelnost je stále stejná, běháte v úzkém koridoru, vlítnete do místnosti a vyčistíte jí, běžíte dál, dál a dál, než doběhnete do místnosti jiné. Občas vás nepřátelé překvapí efektními pohyby. Například jste-li dost mrštní, můžete je zastihnout nepřipravené, jak se plazí pod povytaženými garážovými vraty. Zábavné jsou také poměrně četné souboje s odolnějšími protivníky. To jsou naneštěstí všechna vylepšení, která vás v Extraction Point čekají.




    Pozitivní je, že datadisk je jen o málo kratší než jeho starší bratříček. Dohromady jsem ho mohl hrát tak 5 – 6 hodin na třetí že čtyř obtížností. Co se grafiky a náročnosti týče, od minula se nic nezměnilo, jen jsou teď některé scenérie trochu složitější a více se pohybujete venku, díky čemuž počet snímků za vteřinu nepříjemně kolísá, ale dá se to ustát. Hudba mě už na podruhé tolik neoslnila, popravdě jsem jí ani moc nezaznamenal. Co mě ale štve pořád, jsou podivně vyčpělé zvuky při interakci s prostředím. Když spadne na zem železná bedna, bezvládné tělo nepřítele nebo desky s dokumenty, zní to pokaždé skoro stejně.

• Závěr
Extraction Point je sice na první pohled stejná hra jako nejlepší FPS minulého roku, ale už na ten druhý si všimnete, že tu něco nehraje. Je to jako když otevřou novou restauraci a vy si tam dáte poprvé jídlo, je vynikající a je ho hodně. Ale když se tam vrátíte za rok, zjistíte, že porce je poloviční a chuť se někam vytratila. A tak je to i s tímto datadiskem, tváří se stejně, ale je to jen nastavovaná kaše, která je řidší než himalájský vzduch.