Welcome on allies

Přesně jak se dalo očekávat, po necelém roce dorazil první datadisk ke hře DOOM III, aby nabídl další, do temnoty zasazenou a nyní ještě intenzivnější akci. Podaří se mu oslovit i hráče, které původní hra nechytla nebo jde ve stejných šlépějích a potěší jen příznivce originálu? Abych hned na začátek kápnul božskou, Doom 3 se mi líbil, ale čekal jsem od něj daleko víc. Neustále se opakující stejné finty na vylekání hráče a prostředí, kde pořádně nic nevidíte, byly v ostrém kontrastu s technologickou vyspělostí hry, která byla patrná zvláště v místech vysokého využití realtimových stínů.

• Další minela UAC
A jak na tom v tomto ohledu datadisk? Použil bych jedno, podle mě trefné přirovnání. Předpokládám, že každý z vás jedl někdy krupicovou kaši a každý si ji oslazoval posypáním kakaem nebo cukrem. No a s Resurrection of Evil je to úplně stejné jako s krupicovou kaší, na kterou si nasypete vrstvu kakaa. Je tedy o něco sladší, ale jakmile tuhle novou vrstvu sníte, je to zase jen krupicová kaše. Pojďme si to ale pěkně rozebrat a začneme u příběhu.

Příběh Resurrection of Evil přímo navazuje na dění původního Dooma 3. Několik let po incidentu je z Marsu, konkrétně z místa nazvaného Dig One zachycen silný signál a vedení UAC se rozhodne vyslat tam průzkumný tým, jež má za úkol zjistit jeho původce. Jak musí být všem jasné, toto neuvážené rozhodnutí uvede do pohybu věci, které měly zůstat navždy v klidu. Signál totiž pochází z brány spojující náš svět s prostorem, v němž žijí démoni a ti po jejím otevřené neváhají vplout do našeho světa a pohltit vše živé. Historie se tedy opakuje a je jen na vás, opuštěném přeživším mariňákovi, aby změnil běh událostí.

• Noví nepřátelé
Kromě starých známých se mezi démony, jež budete muset sprovodit z našeho světa, objevuje samozřejmě i několik nových tváří a pokud jsem během hraní někde někoho nepřehlédl, je jich šest. Za všechny je třeba jmenovat nové bosse, u nichž si budete muset trochu potrápit hlavu, protože ne vždy jdou zlikvidovat jednoduchým přístupem vysyp do mě všechno co můžeš a já se, až toho budu mít dost, odporoučím do věčných lovišť.

Příkladem budiž třeba hned první boss, na nějž narazíte po chvíli hraní. Běžnými zbraněmi mu totiž neublížíte, a tak budete muset přijít na to, jak mu to pořádně osolit jinak. Zde ale radu rozhodně nečekejte a koukejte si chviličku potrápit mozkové závity, které jinak zůstávají i v tomto datadisku dosti stranou dění.

Sem tam sice musíte něco někam donést nebo někde něco sebrat, abyste mohli jít dál, ale jelikož je Resurrection of Evil nalajnovaný stejně jako původní hra, která je mimochodem k běhu potřeba, nemáte šanci sejít z cesty. To ostatně byla a je moje hlavní výtka jak původnímu Doomovi, tak i tomuto datadisku. Je sice pravda, že v určité části vám hra nabídne na její poměry rozsáhlé lokace, kde budete svádět souboje s několika nepřáteli najednou, ale je to jen opravdu po zlomek času.

 

Kromě bossů se potkáte například i s novým druhem zombie, ukrývající svoje vniřnosti ve skafandru. Určitě oceníte i nebezpečnější verzi létají lebky, ale ze všeho nejvíce si zapamatujete vetřelci podobného a velmi rychlého predátora, který vám bude velmi často znepříjemňovat postup. Tato potvora je dle mého názoru tím nejlepším, co Resurrection of Evil na poli nepřátel přináší. Je velmi rychlá, dokáže jedním skokem překonat obrovskou vzdálenost a souboje s ní jsou tak velmi adrenalinovou záležitostí. Ostatně o adrenalinu Resurrection of Evil je. Ehm, tedy měl být.

• Opět naskriptovaná atmosféra
Stejně jako původní Doom 3 i Resurrection of Evil sází na stísněné prostory a snahu vylekat nebo šokovat vás na každém kroku. Různé zvuky, které se vám budou ozývat do sluchátek, barevné a prostorové halucinace, to vše kombinované s nečekaným zjevováním nepřátel mají za úkol uvést vás do atmosféry strachu, kdy se bojíte, co na vás vyskočí za dalším rohem. Kupodivu to funguje. Ano, čtete správně. Funguje to ale jen prvních pár minut, protože dál je hra až nestoudně čitelná. Stejné finty sloužící k vystrašení se neustále opakují a tak se velmi záhy z hraní stává rutina, kdy likvidujete jednoho nepřítele za druhým a nic moc vás nepřekvapí.

Naštěstí tu jsou ale nové zbraně a s těmi si během přibližně třinácti hodin, za které stihnete tento datadisk dohrát, užijete poměrně dost zábavy. Ještě než se na ně ale podíváme, je třeba uctít minutou ticha odejivší motorovou pilu a Soul Cube. Přerušte tedy prosím na minutu čtení tohoto článku.

 

• Svatá trojice
Hotovo? Můžeteme se tedy vrhnout na představení trojice nových zbraní, které obě výše zmíněné více než dobře nahrazují. První, se kterou přijdete kontaktu, není ani tak zbraň, jako spíš artefakt, pomocí nějž sbíráte duše zabitých nepřátel, které vám umožní takové triky jako je zpomalení hry, chvilkovou nesmrtelnost, zrychlení vaší postavy atd. Artefakt má tvar srdce a nutno říci, že neumí všechny tyto vychtávky hned od začátku, ale získáte je až postupem času, s tím jak budou přibývat na pažbách vašich zbraní zářezy za zabité bossy.

Také vám to něco připomíná? Že by se v id Software a Nerve Software inspirovali u firmy People Can Fly, resp. jejich Painkillera? Je to celkem pravděpodobné, i když do očí by vám to nikdy nepřiznali, stejně jako to tvrdí u další zbraně, která je vlastně věrnou kopií Gravity Gunu z Half-Life 2. Ačkoliv tvůrci ve všech rozhovorech vehementně popírají, že by mělo jít o vykrádačku, a že prý už Grabber, jak se zbraň jmenuje, testovali při tvorbě původního Dooma 3, ale nakonec se ho rozhodli nezařadit, nás rohlíkem neopijí. Podobnost je totiž více než náhodná.

Naštěstí si byli vývojáři vědomi toho, že kdyby nepřinesli něco navíc, jen stěží by asi zaujmuli náročné publikum, a tak Grabber umožňuje nejen manipulovat s předměty ve svém okolí, ale také chytat firebally a plasmové projektily vystřelené nepřátelskými démony a vracet jim je zpět. Menší nepřátele dokonce přitáhne celé a pro jejich likvaci s nimi následně stačí mrštit o nejbližší stěnu. To se vyplatí hlavně při soubojích s létajícími lebkami.



A konečně třetí novou zbraní není nic jiného než dvouhlavňová brokovnice, známá to a oblíbená přítelkyně do nepohody, která v Doomovi trojce chyběla. Nyní ale dostala prostor pro comeback a využila ho absolutně dokonale. Lepší zbraň na blízko nenajdete. Zlikvidujete s ní na jeden zásah v pohodě prakticky každého, kdo bude tak blízko, abyste obrazně řečno ucítitli smrad z jeho úst, když bude vypouštět duši.

• Zpátky do pekla
Jak se sluší a patří na správný datadisk, kromě dalších zbraní a nepřátel jsme se samozřejme dočkali i nových lokací. Úvod hry je situován do prostředí vykopávek, takže se můžete těšit na různé spletité chodby a polorozpadlé chrámy. Dále jsou tu atmosférické Delta Labs a samozřejmě i peklo, které by si ale přeci jen zasloužilo trochu více prostoru.

Co se grafiky a textur týče, je opět vše zpracováno na jedničku, ale opět je až moc využívána tma, takže si architektonické detaily moc nevychutnáte. Většinou je totiž vše zahaleno temnotou, kterou tu a tam prořízne jen světlo z vaší baterky, jenž je nedílnou součástí výbavy a lze s ní, narozdíl od původní hry svítit i při střelbě. Přílišné a vpravdě velmi laciné využívání tmy k vytváření tísnivé atmosféry mi nesedlo už v D3 a stejně je tomu tak i zde. Prostě všeho moc škodí - o malinko více světla by hře rozhodně prospělo.

Naopak zvukové stránce není co vytknout. Pokud se do Resurrection of Evil pustíte, důrazně doporučuji, abyste hráli v noci, v místnosti byli sami a měli puštěný jen počítač s hrou. Různé výkřiky, mumlání, praskání, zvukové efekty doprovázející vyskakování nepřátel či hlasy, jež k vám promlouvají - to vše dohromady utváří jedinečnou zvukovou kulisu, které není zhola co vytknout.

 

 

  • Multiplayer
Co si budeme namlouvat, poměně solidní základna hráčů, kterou si Doom 3 kolem sebe vybudoval, se netěšila na Resurrection of Evil kvůli několika hodinám singleplayerového hraní, nýbrž hlavně kvůli novým možnostem hry pro více hráčů. Hlavním tahákem mělo být zdvojnásobení počtu hráčů ze 4 na 8, což se také skutečně stalo. Kromě starých známých modů Deathmatch, Team Deathmatch, Last Man Standing a Tournament přibyl ještě Capture the Flag (od týmu Threewave, tvůrců CTF pro Quaka) a samozřejmě i nějaké mapy. Mě osobně sice neoslovil už multiplayer v původním Doomovi 3 a ani Resurection of Evil si v tomto směru u mě reputaci nevylepšil, rozhodně ale nepochybuji o tom, že si své příznivce najde.

Chcete-li nějaké shrnutí mého názoru na Resurrection of Evil, nezbude mi než zopakovat přirovnání ke krupicové kaši s novou vrstvou kakaa. Možná by zmé strany šlo ještě použít klasické "ani nepotěší, ani neurazí", ale to by možná bylo až moc přísné, protože musím uznat, že jsem se u hraní tohoto datadisku poměrně bavil. Pokud to vezmu kolem a kolem, dokonce víc jak u původní hry. Pořád bych vám ale dokázal vyjmenovat dvacet titulů, u nichž jsem si užil daleko víc.